V covidové době praskají hřiště ve švech, ale lidé nemají kam jít, přiznává architekt Petr Lešek
Architekt zdůrazňuje, že ideálně by mělo město lákat k tomu jít po škole, po práci někam ven. „Moc mne mrzí, že speciálně v Praze není hřišť nebo i míst, kde by se dalo dobře pobývat, tolik. Ostatně – v aktuální covidové situaci vidíme, jak hřiště i sportoviště praskají ve švech.“ Všichni nad tím mhouří oči, protože lidé nemají kam jít, říká. „Přitom by to tak být nemuselo, nejde o to mít všude perfektní tartan, perfektní brány a sítě a nevím co, ale stačí jen volná štěrková plocha nebo kus trávníku, která se dá pro sportování použít.“
Lešek by přivítal, kdyby lidé obětovali svou pohodlnost nebo jakýsi globalizovaný pocit, podbarvený reklamním a mediálním tlakem, podle kterého je vlastně jedno, kde žijeme.Během rekonstrukce věznice do ní chodím i v noci. Musím, říká expertka na vězeňskou architekturu „A naopak se soustředili na svou obec, na svou lokalitu a vrátili se ke svým kořenům.“ Problém vidí ale v tom, co zjistil i na vlastní kůži – tedy katastrofální stav krajiny kolem měst. „V Písku je potok Jiher a na něm je v krajině vidět, jak nefunguje. Samotného mne překvapilo, že je většina potoka v polích zatrubněna, a je to opravdu hrůza. Byl jsem šokovaný, v jak špatném stavu ta krajina je. Máme tady Boubínský prales, takže extrémy – hodně přírody, nebo žádnou. Ale to mezitím, běžná zemědělská krajina, ta je ve strašném stavu, až mne to osobně hrozně překvapilo,“ dodává architekt.